U HROBU JANA XXIII.

Od rodných prahů v slunnou Itálii

nadšení hnalo kdys mé kročeje,

v Savonaroly město – v čárnou Florencii

nad Arna šumné, dravé peřeje.

Rajskými dveřmi *) v podvečerní chvíli

jsem vešel v kapli Baptisteria,

opodál s dómu štíhlé Campanily

zvučelo šerem Ave Maria!

Oltářní sochy kladly dlouhé stíny

po mosaiky pestrém kamení,

měsíce paprsk mihotavý, siný

mešního roucha líbal třepení.

Můj krok se bořil v kámen vyvětralý,

náhrobních desek písmo rozrýval,

s ním ptáčat pískot, pozdní, rozespalý,

v ambitech kaple smutně dozníval.

Náhrobků mramor rozjasnil se v bělo,

jak sfingů řada v temné aleji;

tu o sarkofág zavadilo čelo,

na stěně poblíž rajských veřejí.

Nad rakví křížem ruce sepínala

postava chmurná v kněžském ornátě,

se stropu clona baldachýnu vlála,

v ní klíče Petra, tkány v brokátě.

Pallium vlnou bedra ovívalo,

na ruce skvěl se prsten rybáře;

kaménků tisíc barevných si hrálo

na berle z plechu, žluté tiáře.

Brunatné čelo, chmurně rozesněno

pod diadému sponou zářivou,

snad vášní divou bylo skaboněno,

či temnou jenom bronzu olivou?

Ač oko v sloupu – z brvy mračné husté

blesk zloby šlehal hněvný, klikatý

v noc kolem; líce oholené, pusté,

rty k proklínání z tuha sepjaty.

Mně zdálo se, že pod pokrývkou z kovu,

snů černých přízi kněz dál utkává;

mně zdálo se, že v sarkofágu krovu

se týčí vzhůru jeho postava.

Jan papež – – Cossa! **) démon hříchu viny,

božího hněvu děsné rameno,

sen z Pathmu, oděn v Antikrista stíny,

před nímž se chvělo lidstvo zděšeno.

Meč nahý, který v středověké noci

o hlavu lidstva rozbil Hospodin,

že modlu sdělal v kněze pychu moci,

před Baalem klekal podlý země syn!

Že pohřbil ducha vzlet a sílu paží

jak Simson v klínu Delily,

že, slepý hudec, stával na zápraží,

když v zlatých síních bozi hýřili!

Postava hrůzná ku klenbě se pjala

na netopýří, tmavé peruti,

však sotva vzletla, zase upadala,

jak satan sražen s nebe klenutí.

Mně dál se zdálo, do kaple že vchází

stín bledý Mistra z dalné Kostnice,

a zlaté zrní, jiskry kolem hází,

v nichž plála druhdy jeho hranice.

I mněl jsem tehdá, že mi ve sluch bije

divoký jekot vlny Bodmanu,

posvátných žalmů teskná melodie,

rákosí ševel v Rýna limanu.

A zatím jenom podál drkotala,

tiára z plechu větru v záchvatě,

na rakvi klidně ruce křížem pjala

postava chmurná v kněžském ornátě.