U HROBU LENAUOVA.

Je malý hřbitov v alpském klínu.

Hor stráně zpívají a kvetou

v slunečním lesku. Milující

stoupají po nich sytou travou.

Parasol dívky svítí rudě

jak veliký květ z zeleně té.

Zde ticho. Smutečních vrb hlavy

se sklání truchle nad náhrobky,

z nichž písmen zlato matně svítí...

Nad hrobem kámen. V středu jméno

a medaillon. Hadí tělo

– znak genia a Věčnosti to –

se vine v kruh kol známé hlavy.

Tak našel jsem jej, jenž byl druhem

melancholické mladosti mé.

Pták vítězně si kdesi pěje,

kdes dítě výská, chůva křičí –

zde v smrti zahradě jen ticho,

jen ticho mluví... Poklid smrti,

zničení sladkost vane k tobě,

jenž břímě žití těžce vlečeš...

Verš nějaký ti zachvěl v duši –

verš jeho... Zní tak vyvětrale

ten mrtvé mladosti mé pozdrav plachý...

Oh, co jsme potom lásek vystřídali,

co veršů říkali si! Kde to všecko?

Románky plané, jimiž život protkal

tvá zašlá leta. Slov však nebylo k nim,

a pro ta slova chodili jsme tenkrát

k těm jeho veršům, potom k veršům jiných

a konečně i svoje verše psali,

jež zase jiní dlužili si od nás

pro románky svých srdcí... Lenau... Lenau...

Líto mi jaksi, že jsem opustil tě,

melancholická lásko mladosti mé;

nic nevyčítáš, tak tu tiše ležíš,

a přec mi líto. Jinde nedali mi,

než tys mi dával. Více nenašel jsem

než u Tebe – jen zrcadlo dal každý,

v němž němá bolest moje poznala se,

jen křtitelnici bezejmenných nálad –

ach, co je láska, přátelství a souzvuk,

co život celý? Hledat sebe, sebe...

Nebude jiný los i žití tvého,

jenž nad hrobem tu hamletovsky dumáš,

ty pošetilče, ani veršů tvojich...

Hrob nad žitím a fráze nad tvou prací

jak u toho zde... Květy na té stráni,

kde kráčí děvče s rudým parasolem,

víc pravdy budou mít než dílo tvoje,

protože živy budou... S bohem, druhu

melancholické mladosti mé, –

po letech zase zahovořils ke mně

a cos hovořil – leta nezapomním.