U HROBU LUDVÍKA BAVORSKÉHO v chrámě Michalském v Mnichově

Já tebe nevidím v tvé kráse jinošské,

Kdy v síních zlacených jsi bloudil paláce,

Já tebe vidím dnes, jak stár a zemdlený

Jsi trůnu zbaven byl, co vřela posměchem

A záštím země,

V níž cizinec jsi žil,

Tak úkladně se mstíc,

Že vším jsi zhrdal.

A hanba zasáhla tvé čelo pobledlé

Svým stínem zchmuřeným, když byl jsi bez moci

A když jsi opuštěn své srdce nadarmo

Chtěl uspat’ útěchou jak děcko kolébkou,

Tu nepřicházel

Z těch nikdo, jež měl’s rád, – –

Sám byl jsi s bolestí,

Sám, pohaněný.

A sním, že poslední z tvých milců, schoulen jsa

U nohou, Králi! tvých, chci žal tvůj tišiti,

Že tobě dávám klid, když vše ti vyrvali,

A že jsem odhodlán jít’ v exil za tebou,

Kde na urážky,

Na zradu nejnižší

Rty odpovídají

Jen tím, že mlčí...

Tak smutně zamyšlen, pod klenbou truchlivou

Prázdného kostela, nad hrobem snil jsem tvým,

Kde zapomenutím a ticha tajemstvím

Jsa pokryt, navždy spíš bez slávy královské,

Ty, jejž jen síla

Mé touhy na chvíli

By mohla oživit’

Pro bolest svoji...

Zda sen můj, Ludvíku! má tebe hledati,

Jak touží liana se o kmen opříti?

Mám tebe vyvolat’ z těch hlubin zatuchlých

Pro chvíli setmělou, pro život, hostící

Jen chimaer davy

A prudké šílenství,

Jež brázdí srdce mé

Jak mistral moře?

Mám k tobě přilnouti magií zraků tvých?

Odleskem světelným, jenž prýští sirnatě,

Mám jít’ v tvých kročejích, jichž zanecháváš v tmách

Pro dálná století jak lásky znamení

Pro duše snivé,

Jež, nezrozeny dnes,

Kdys’ budou na věky

Tvou vášní chory?

Zda máš teď ožíti jinochům záhadným

Zřítelnic subtilních, jak světlo křišťálné

By proráželo z nich svým pelem stříbrným?

Zda máš teď ožíti, souverain nejhrdší,

V tajemné říši,

Parsifal, dotčený

Posvátným oštěpem,

Zářící vítěz?

Máš nejtřpytnější sen teď míti v diadem,

Rty nejkrásnějšími jsa vzýván v ekstasi?

Máš srdcí tepotem, vášní být’ sledován,

V proud těchto magických spojení ponořen,

Máš žíti pro ně,

Co jejich srdce ti

Kult ritů neznámých

Přinášet’ bude?

Nadarmo toužím tak... Ty’s navždy oněmlý.

Nad slávu, nad lásku jsi více dosáhl.

Smrt, život, naděje, bolest a zoufalství,

Vše ničím pro tebe, jen jedno zbylo ti

Z celého žití:

Vznešená lhostejnost

Těch, kdo vše viděli,

Kdo všechno žili.

Nadarmo toužím tak... Sám nyní, zcela sám,

V chlad sevřen záhady jak v pouto ledu proud,

A v spánku pochmurném zde ležíš nepohnut,

Snů dávno prchnuvších stín šerý hlídaje,

Ty, který marně

Jak o vosk hořící

Svou duši vznítit’ chtěl’s

O duši druhou...

Smrt z květných kalichů vždy vstříc ti dýchala,

Z jich fiol ssál jsi jed, a z kaditelnic všech

Kouř modrý halil tě v dech dusně morový...

Tvé mládí osudných, nejkřehčích paprsků

Hynulo spleenem

Labutí zajatých,

V zbytečném exilu

Jimž zmdlely šíje.

Jen básník, poděšen, že nelze prchnouti

Z té pouště neplodné, kde všechno drtí jej,

Než k proudům Lethiným mdlý posléz’ dospěje,

Tě volá v soumraku, pro sen, jenž klame jej,

Pro srdce prázdné,

Kde triumfuje zmar

A lítost za něčím,

Co nemá jména...