U hrobu malé Cornelie, dcerušky přítele mého G. z L.

Ta jarní kvítka, jemná, svěží, drahá

mráz časný krutý potírá a drtí,

po teplých srdcích chvatnou rukou sahá

tak ráda mrazná, nelítostná smrti. –

I Ty jsi zvadla, něžná Cornelie,

zem Tobě byla krásná předsíň nebe,

pak si šla na pouť, žel a rov už kryje –

větvičku zkvětlou, z mlada kmene – Tebe.

Což bylo Tobě těžko žíti v světě

a milá pouť Ti do krásné té vlasti,

kde klesá smutek, jenž nám srdce hněte,

a za sta želů sto se prýští slastí? –

Teď cipřiš roste na Tvém hrobě malém,

a bujný břečťan zakrývá Tvé jméno,

leč v mnohých srdcích v lesku neustálém

jest Tobě první místo posvěceno.

I růže květou na Tvém nízkém hrobě

a fialy a mnohé pestré kvítí,

jak památka, jež povždy pučí Tobě

a v plných srdcích jasnou hvězdou svítí.

Dnes cizinec se svěřil vlnám moře

a přináší Ti pozdrav drahé matky,

jíž zhasla Tebou radosť, – vzešlo hoře,

jíž Tebou všecky, všecky zmizly statky.

Viz, cizinec tu na Tvém rově stojí,

chudičký básník, – k jihu tažné ptáče –

on tebe neznal v světa nepokoji,

a přišel sem a na Tvém hrobě pláče. – –

Tam slunce tiše v moři zapadává

a bílou desku – „Cornelie“ – zlatí,

nuž, vřelé s bohem pěvec Tobě dává,

noc spěchá už, a trud mu mysl chvátí.

Do černé loďky nazpět noha vstoupá,

a v srdci cit a mysl k nebes báni,

kde v étru Tvoje postava se koupá,

již strážný anděl zlatou palmou chrání.

Ach, vidím Tebe, jak Tvá noha svatá

od hvězdy k hvězdě v božském míru kráčí,

a na červánky stoupá Tvoje pata

a krásou Tvou se růže chvějí k pláči.

Ty růže sype anděl na západu

k zemi, kde nyje drahá Tvoje máti,

a souzvuk ptactva v utěšeném ladu

pospíchá Tobě slední pozdrav dáti. –

Ach, ručkou malou žehnej místu tomu,

kde otec, matka, bratříček Tvůj žije,

až v rozkaz boží půjdou také domů,

pak ať je s Tebou jedna hvězda kryje.