U hrobu Marie Panny.

„Ó nechte, bratří, nechať ještě jednou

smím spatřiti tvář její svatou – lednou,

smím zlíbať v pláči drahou její ruku

a v ňadrech ztišit dravou svoji muku;

ať naposled ji zraky moje zhlednou“

děl Tomáš k druhům. – Jati prosbou bědnou

jej vedli k hrobu. V rajském čarozvuku

cos táhlo vzduchem, vůně svěžích puků,

se zdálo, z rovu vstříc jim snivá dýše

a stíny zlatých křídel táhnou výše;

a kolem písní chvěly se i skály,

jak Matku svou by do snů kolébaly...

i v bázni zvedli kámen – dech se úží –

hle, na dně hrobu květ jen bílých růží.