U hrobu přítele.*)

Teď sy vyvázl z svých těžkostí,

Zbaven jsy trápení svého;

Co jiskra odžhnul do vysostí,

Kde nic více není zlého.

A já zde bloudím teď samotný

Vůkol mezy těmi hroby,

Nesu zármutek v srdcy hmotný

Pro stracení tvé osoby.

Marně žížním po utěšení,

Z tvých ust více mi nepline.

Jen mi zůstává v rozmejšlení

Tvá památka; ta nezhyne! –

Jak sy měl srdce dobrotivé,

Znaje skutky své důstojné.

Oko duše tvé přívětivé

Zřelo k pravdě, umem hojné.

Jak oučinlivý, bez ouhony

Život, plný čisté ctnosti!

Také oukladů snesl shony

Dychtič po dokonalosti.

S málem spokojen nuzným dával,

Ne ze zbytků, z potřeb vlastních;

Blahoslavenství vyhledával

V množství učiněných šťastných.

Radostí málo, víc měl smutku,

Vláčel život v churavosti;

Ale veliký v svatém skutku

Vždycky přítel nábožnosti.

Tělo zde práchne ku vzkříšení,

Duše u Boha přebývá.

Té se nedotklo porušení;

Tam, tam radostí oplývá.

Tam mne můj milý očekávej,

Tam u trůnu Smířitele,

A v své rozkoši prosby skládej,

By zjednotil nás přátele.