U hrobu Sládkovičova.

Zelený Urpín při Hroně rychlém,

Radvaň jatá večera snem,

spanilá Dětva v údolí ztichlém,

Bystřice a nad ní hor sněm,

čela jichž mlžná objímá clona;

nad hlavou lípa stinná i vonná,

pod lipou tatranské děti,

obrostlé jasem slovenské pole:

„Ondřejko náš, jak spí se ti dole? –

Oveček zvonky sem letí...“

Jako by Slovač neměla svatých? –

Objala ho země, ta máť,

zamkla mu oči na ňadrách zlatých,

k hlavě lipku dala mu brať.

Poprve pěvec otvírá víčka –

co vidí? Hron, jak šuhaje hýčká,

na pltích slyší je pěti –

Pozvedne zraky k Polaně v dáli –

co vidí? Vatry Dětvanů zplály,

toužení fujar sem letí.

Matka sní – jaj, kdo uspává syna?

Šumot lípy, zurčení vln,

vichor, jenž zved se Urpínu z klína,

sladké vůně sosnové pln,

šuhaji, kteří nosí mu píseň,

děvčata, v líčkách granátů tříseň,

ptačí zpěv z každičké sněti,

červánky vater s holí a strání,

fujary pláč a zvonečků smání,

valášků zkázky sem letí.

Po letech zpěvák na hrob však zbloudil –

zrosil trávu, zlíbal ten kříž,

neznámý stesk se v ňadra mu vloudil:

„Ondřejko, jak věřiť, že spíš?!

Lada v Tvé hory nasela kouzla,

stryga však zrady pod Tatry vklouzla:

lid vrazi zbíjejí kletí –

obrůstá smutkem slovenské pole:

Ondřejko, pro bůh! nezbuď se dole –

Slovače nářek sem letí!...