U hrobů svých druhů.

Let sta a sta kov drahý leží v zemi

i démant jiskřivý. Zda zem je zničí?

Věk každý zanechá je bez pohromy.

A člověk? Jdi, to hrobník tobě poví.

A Vaše srdce bylo samo zlato,

však zlato, jakým slunce dýchá z jara,

květ rozvíjejíc v plnou, vonnou růži,

ó zlatá záře slunné, mužné lásky!

A tvrdé démanty, ta věčná zřídla

sršivých paprskův a jisker žhavých,

byl duch Váš mladý – vzrůstající palmy,

démanty tvrdé, ještě nebroušené.

A nyní? U hrobů teď Vašich stojím

a laju zemi, proč tak hrabiva jest,

že skvosty nejvzácnější k sobě snáší,

dřív nežli plným rozzáří se leskem?

A nikdo již těch skvostů nevykope...

Však samo nebe shlíží na vás s láskou,

pomněnky nebes nad hroby Vám sází

a každé noci zalévá je rosou.