U HROBU TÉ, JEŽ ZEMŘELA V MLADÉM VĚKU

Vlažné nebe nad tichem alejí,

jarní píseň nad svěžím hájem.

Spadlé květy třešňových závějí

před hřbitovem jak vzbudily zájem.

A teď zde na hrobech mlčely květiny

o milenkách uspaných v zemi.

Tanec brouků cudný a nevinný

zlatě se rozblýskal pod haluzemi.

Nepoví mi rozchvění květů

to, co nemohla doříci kdysi?

Pozdrav skrytých na věky světů,

jenž se jaru do hudeb mísí?

Nepoví snad vítr, jenž duje,

to, co nám pod zemí zatajuje:

pro nás jež nemohla žíti,

pro nás jež nemohla mříti?

Nepoví ta písmena smytá

na drobném, železném kříži

o zklamáních, jež do srdce vryta

zoufala si svou tíží?

Znamení chci jedno skryté,

o něm její oči, víte,

o něm rty jste hovořily.

Zda mně přece odpovíte?

Ve slezu, jenž zrosen bílý,

blýsk’ teď rosy tichý pláč.

A jak vzdych’ by dole spáč.