U HROBU.

Kdys letního dne, který sluncem kvet’,

při hrobu stál jsem, vykopaném právě.

Vše připraveno, unavené hlavě

by odpočinek dán byl naposled.

A vedle hrobu hozeno jsem shléd’

několik hnátů, žlutou lebku v trávě.

Tma očních důlků zřela vyčítavě

v nádheru barev, v rozzářený svět.

Tak kosti snily v žhavém léta jase

a čekaly, až k novým kostem zase

je hrobník hodí země do lůna...

A dech z nich vanul ironie děsné:

nu, na konec to vše zas v propast klesne,

...ať žije člověk, tvorstva koruna!