U Husova domku.

Nad Blanicí město velikosti dlaně,

ale hlava hoří, vzpomenu-li na ně.

Hlava hoří, pálí, srdce v žebra buší –

rád bych tady zpíval žal ukrytý v duši.

Rád bych tady dudal, třeba věčné časy,

ač mě čelo pálí, ač mně vlhnou řasy.

Rád bych tady dudal před prostičkou chatou,

s rozboleným srdcem, s duší smutkem jatou.

Rád bych tady dudal věčně na své dudy,

vždyť jsi naší chloubou, horský domku chudý.

V tobě český otec v loktech syna choval,

jenž za Boží pravdu život obětoval.

Ty's byl, mistře Jene, učiteli davů,

kterému půl světa uklání teď hlavu.

Mistře Jene z Husi, labuti Ty zlatá,

září Tvou je všecka česká země jata.

Zarostl jsi v srdci zemi té i v hlavě,

to dvé nepovolí věru žádné vřavě.

Odtud Tebe, Jene, topory ni meči

vojska nevytepou v nejkrutější seči.

Ani nevytepou, ani nevysekou,

nechať do jednoho k popravě lid vlekou.

Kde by mečů vzali, kde by seker měli,

kdyby Tě z všech ňader vysekati chtěli?

Nechať šípali by z tisíceré kuše,

navždy budeš pýchou každé české duše!

A nechť stříleli by sterými v nás kusy,

navždy budeš zářit v Čechách, Jene z Husi!