U Jarmilčina hrobu.

S mladou ženou u kolébky

zamyšlen jsem stál,

srnčím očkem Jarmilčiným

andílek se smál,

a jak v jaru na zahrádce,

tak si na líčkách i brádce

motýl snění hrál;

byl jsem víc než král.

Kloním hlavu, srdce buší,

nelze odolat,

čílko, bradu, černá očka

toužím celovat,

ale žena s bledou skrání

mocně paží svou mně brání.

„Chceš je zbudit snad?

nechej mi je spát.“

Prchlo štěstí, čílko dítka

pokryl sivý mrak;

co se stalo? neptejte se –

nehleďte mi v zrak;

kam mám sklonit sivou lebku,

k ženě nebo na kolébku?

Smutno, hrozno tak,

kolem všude mrak.

Snil jsem? nesnil, pravdou bylo,

a přec všecko sen,

Jarmilku svou do rakvičky

dal jsem druhý den;

v těsném, květuplném loži

spal ten andíleček boží,

spal, či dřímal jen?

To byl smutný den!

Dřímal, usnul, dobře víme,

leč těch očí jas

ani v rakvi, ani v hrobě

pro nás neuhas’;

na růvek když kloníme se,

z růží jeho vstříc se nese

roztoužený vzkaz:

„Přijďte brzy zas!“