U její mrtvoly

Tvůj domov chladná, mrazem stuhlá země.

Vraťte se, zpomínky, teď zase ke mně,

je mi vás třeba, slza padá k oku –

a kdysi žila láska po mém boku?

A v uchu mém kdys tóny její zněly?

Vy, rtové moji, ste to pověděli,

vy, oči moje, ste to vyplakaly,

vy, ňadra moje, ste to vyvzdychaly!

Ta noc tak krásná. A tebe už není.

To ty jsi, milá, ještě neumřela.

Vždyť planou líce v krásy uzardění,

jak bývala’s mi ve náruči celá;

ta bílá ruka jako k obejmutí

se rozepíná, žel že křížek třímá – –

mne jako k spaní čelo tvoje nutí –

to snad mne ruka tvá objímá?...

Jenom to oko zdá se mrtvým – není,

to zavřela’s je více v polosnění,

by před ně vstoupil obraz vyvolence,

jenž na skráň složil z růží tkané věnce.

A k tomu růženec? – jak u oltáře

by’s pokleknula ve modlitbě za mne

a strhla závoj přes slzící tváře – –

to byly sny, ach že jsou sny tak klamné,

ach že je tolik mezi lidmi bludu! –

Já pro tě hořce, hořce plakat budu.

Ta noc tak jasná. Měsíc jako panna

ohnivou tvář k nešťastným lidem stáčí.

Ta noc tak jasná. A mně zase k pláči,

jak zvonili by žití mému hrana.

Ta noc tak dlouhá. Delší čeká na tě.

Ta noc tak dlouhá. Delší v mé je duši;

ji světlo slunce nikdy nerozruší,

ta delší věků dlouhých tisíckrát je.

Tys ještě, dítě moje, na mé hrudi

a spíš tak sladce, spi až do červánků,

naseju sny ti do pravého spánku,

a než tě píseň z mého srdce vzbudí –

tu místo k hrobu povedou tě k sňatku

s růžencem v ruce věčnou na památku!

Ne, moje dítě, ne, tě nepohřbili, –

to jenom přišly divné na tebe sny

a přízrak víčka zatlačil ti děsný – –

Myšlenka každá, každý pocit milý

mi stoupá mrtev bílém ve rubáši

před oko vzplanulé a ztuhlé od života.

Zpomněl jsem sobě na tu lásku naši,

zda v srdcích nám kdy ještě zaklokotá?

Mne temno objímá a noc je krásyplná.

Ve moři citův dme se každá vlna

a stříká krev, že ouzko v duši mi je

a dálkou divná letí harmonije.

Zpěváci přijdou. Nechte toho zpěvu.

Družičky pláčou. Nechte toho pláče,

mně není třeba slzy na úlevu.

Páter se modlí. Nech těch suchých žalmů,

to se tak málo hodí pro rouhače,

kdy ze srdce svět lásku vzal mu.

Tys mrtvo, dítě, – postůj, myšlenko má,

a kletbo, skryj se pod shublýma rtoma –

ne, moje dítě, ty jsi neumřela...

Ta noc tak dlouhá. Delší život kletý,

chudý jak zima na zeleň a květy

a cesta má je noc, ta cesta celá.

Ta noc tak dlouhá. Umřela jsi, milá? –

To jen má ústa tě tak políbila...

Což oči tvé zůstanou uzavřené? –

To zavřelo je srdce ze kamene...

Ó pane bože, buď mi, buď mi na pomoc, –

ta noc tak dlouhá – dobrou, dobrou noc...