U Jejího hrobu.

Vy nesmrtelní mrtví, spíte-li?

Zda s vámi dunivě se nechví z dálky

ta zem, již zuřivými výstřely

chce s dráhy srazit v chaos démon války?

Vy šťastní spáči, již tak hluboce

jste skryti v hluchém oceáně klidu,

nechť pod ním peklo drze řehoce,

vám není hrůz těch slechu ani vidu? –

Kde jsem? – Kol hřbitov, jarní květnice,

však nové holé pahrbky se množí;

toť lakotného zmaru skvostnice,

a smrt co den zas nový lup tam složí.

Dál v koutech rovy v staré buřeni

čím zapomenutější, tím víc bují –

snad tím, že dávno jejich zeleni

již horké slzy stop svých nevpalují.

Hle, andělé, jichž počernalá běl

vzhled zkamenělin pravěkých jim dává;

tříšť údů v prach se drobí s božských těl

a zlomky pochodní v něm zasypává.

Dech podvečera čechrá kštice trav,

křů věncoví mdle kolébá své květy

a motýl smutník, sytý medných šťav,

chce v temnu ztracen zaspávat své lety;

sám černý, černé urně na pokraj

jak zdoba sedá, harmonická v slohu.

Spí ptáci, hrá jen větřík na šalmaj

a dál se vzdouvá v ohlas lesních rohů.

Krev červánků jak z nesečtěných ran

kol stříká po žule a po mramoru,

a břízy kol, jež houpá šumný van,

jak ověnčené, bílé kostry v sboru

se objímají v tanci mystickém, –

snad slaví tryznu nad tichými hrobci

těch, kdo zde dřímou v klidu nadlidském...

Ó, mrtví! Šťastní spáči! Šťastní sobci!

Ať světská blaženost kdys nejvyšší,

ať žal byl úděl váš, ať mocní, skrovní,

ať zlí či dobří: zde v tom zátiší,

všech útrap nevědomém, jste si rovni –

a rovni božstvům cize vzdáleným,

kdys pohrdavším strastmi lidské změti!

V noc mythů k nim – ni k vám, zde pohřbeným,

v zem nedonikne lkání jejích dětí.

Jak volno vám! Jak sladko bylo by

k vám klesnout v niveč, zmizet v tiši spásy

pryč s tváře země v její útroby,

kam hrůzy žití již se nepřihlásí;

pryč tak se skoulet v bezdny ohromnost

jak hrouda, bez paměti, bez potuchy,

jak horkým zakletím je přítomnost;

jen stín být mezi stíny, vidmy, duchy! –

Tak reptám s měkce bolnou závistí,

zříc, jak se v šeru bělá hrobní deska,

jíž nesmrtelný prach je kořistí:

tam spí svůj spánek světlá duše česká –

i zdá se mi, že nad kamenem vstal

stín vznešený, zjev heroicky ženský,

jas na čele a v oku žhoucí pal;

prst bílý zvedl v pokyn veličenský

i pohrozil! Šept jeho, pouhý dech,

mi zavál k duši slovem přísně vážným:

„Jak? Uprchnout bys chtěla jako zběh?

Či není život svatým ohněm strážným?

Jak pirát chceš svou kořist vylodit

kdes v mlžném skrytu na pobřeží klidu?

Chceš od zhýčkaných rtů svých odhodit

ten kalich utrpení svého lidu?

Ty odpíráš mu s beder snímat kříž

i podepřít jej cestou nad propastí?

s ním jedno být, i když jej láme tíž?

Chceš jenom v štěstí milkovat se s vlastí?

Pryč od hrobů! Zpět v bouřný světa děj!

Tam k svým – až do posledních dechů hrudi!

Jeť život skvost; mně vzat je návrat v něj;

ať vzkaz můj ve vás k žití sílu budí!“ –

A v tmu se rozplynulo zjevení...

Mne závrať vytržení k zemi smetla,

kde z prachu mrtvých, z hloubi mlčení

jsem slyšela Tvé srdce bít, ó, Světlá!