U JEZERA.

Zář hvězd se stkví jezera na hladině,

jež leskne se jak noci oko tmavé,

květ každý perlu rosy chová v klíně,

a slavík lká své písně usedavé.

Zvon vesnice, jenž marně k nebi plakal,

stich’ dávno juž, a chalup okna vzplála,

a bílý měsíc srdce v snění lákal,

a sytá vůně z požatých luk vála.

Zář bílých hvězd jezera na hladině

jak vodní růže třásla se a chvěla,

a slavík lkal a kvílel v lesa klíně,

jak chtěl by srdce vyzpívat si z těla.

Byl jako básník, který nepochopen

své vlastní písně vínem vždy se spije

a v samotě v stín myšlének svých stopen

profanním davem nepovšimnut žije.