U jezera Nemi

V Albánských horách jezero je Nemi

v kotlině vyhaslého kráteru.

S básníky z Prahy, se dvěma či třemi,

jsem seděl nad ním jednou k večeru.

V hospodě pod verandou nad skalami

jsme svačili tam mezi révami,

kochajíce se krásou panoramy,

jež rozprostírala se před námi.

Zde v době, která dávno uplynula,

v hlubokém lese stál chrám Diany,

jež dvojsmyslnou řečí orakula

vábila k sobě staré Římany.

Lovu a luny bohyně své kněžky

zde měla, velmi krásné zajistě. –

Ó, krásy minula! Ó, prozaické dnešky!

Ten povzdech byl tam tenkrát na místě.

Hlavou nám snové projížděli divní,

jak snít je mohou pozdní křesťani:

dva básníci a oba kolektivní,

já jeden ze starého vydání.

V to odpůldne tam místní příslušníci

uspořádali zrovna malou řež.

Z pušek i z bambitek se na ulici

střílelo. Do hospody naší též.

Poctivec mnohý střelbou reagoval,

když střílet začal mnohý fašista.

Host mnohý ustrašen se pod stůl schoval,

a velmi bál se básník Kalista.

Je mladší nežli já a ještě nezocelen,

by smrtí pohrdal jak pravý filosof.

Strach měl jsem, že ho dřív, než bude střelen,

na záda musím vzít a odnést na hřbitov,

na onen hřbitov u jezera Nemi,

jenž jako věčný sen na skále jezerní

obklopen košatými piniemi

se v atmosféře bělal večerní.

Vždyť večer vskutku nastával a z něho

nořil se světlý srpek Diany,

jež místo svého háje posvátného

u Nemi zřela samé pijany.

A na verandě, kde jsme se tak báli,

v révových keřů šerém úkrytu

se nejen hrozny zvolna nalévaly,

však také hosté, kteří zbyli tu.

Hlavou nám táhli rozmanití snové

jak průvod stínů vyšlý z podsvětí.

Jezero bylo barvy olivové.

Však nebe bylo jako z perleti.