U jezera v lese.

Jezero ni sebou nehnoucí,

Tiše přede mnou se rozprostírá –

Ó kochá se v tom obrazu míra

Bouřný duch můj, mžikem tichnoucí.

Krásnými sny duše má se baví:

Ejhle makovice stojejí

Vůkol na břehu, i klonějí

Do jezera pestré svoje hlavy.

Tichnou lesa stromy vysoké,

Mlčí okolo mne nebe, země,

Slyš! – tu najednou zní sladce ke mně

Divná píseň z vody hluboké:

„Před tvým zrakem zde se rozprostírá,

Čeho dávno žádal si duch tvůj,

Upokojí tebe nápoj můj,

Když se žalem srdce tvoje svírá.

Jedna skvělá krůpěj z vod mojích,

Jedno zrno z barevného máku,

Sladký dodá spánek tvému zraku,

Že všech strastí zapomeneš svých!“ –

Moje duše – hořkých citů plna –

Kdože bolu nezná tajného? –

Z jezera pít chtěla tichého –

Mák jí kyne – kyne modrá vlna.

Duše mé to slastný klam se jal:

Červený mák hle na břehu kvete –

Jezero hle! – však to není Lethe –

A v svém srdci starý cítím žal.