U jezera.

Zas nad jezerem táhnou mraky bílé

a ve svůj závoj halí vody spící,

kde jejich obraz podoben jsa víle

na leknínovém listě dřímající

se chvěje vzdechem duše milující

v zářícím klíně probuzené Zory.

V hře skvělých barev alej stromů plane,

motýli spějí kolem v letu líném

a z korun olší zlato v proudech kane,

almandin blýská polozralým vínem,

na cestě světlo dovádí se stínem

a v páře jitra oddech lučin vane.

Leknínu vůní vanou těžké dumy,

jak krajinu by zaleh’ smutek tklivý,

u cesty platan divné báje šumí,

po větvích splývá rosy démant snivý

a bzukotem včel zalétá z rtů nivy

sem hudba tichá, plna mroucích tónů.

Zpěv kosů v ševel rákosí se mísí,

u nohou v stříbře rozráží se pěna,

na stvolu svlačce vážka volně visí,

pod kročeji uvlhlá tráva stená,

kraj oddychuje jako sličná žena,

když muž ji tiskne žhavě na svá prsa.

Keř střásá v cestu stříbrné své jehly,

na větvi v mlze pták si podřimuje...

na západě šedivé mraky lehly;

roj třasořitek kolem poletuje,

příjemný vánek z háje vydychuje

a z úvalu sem zvoní pramen čistý.

Teď ticho zde, jak usnula by tráva

a všechno tvorstvo i ta vůně snivá,

jen občas vánek svými křídly mává

a listím stromů táhne píseň tklivá....

Slyš, jak ta hudba v duši sladce zpívá –

a hruď se slastí dme – tak srdci k pláči!