u jezera

vyšly z hvozdů noční stíny,

sešli jsme se u hladiny

pod hasnoucí ozirňou,

nad jezerem zatančily,

vrchovatě naplnily

tichý kotel chladnou tmou.

obloha je převysoko,

jezero jak černé oko

v obří tváři střapaté:

tu a tam se na něm blýskne,

to si z hlubin ryba výskne –

zbudou kruhy rozpjaté.

vodě s ledovými zoubky,

stodvaceti metrům hloubky

pokoj za tmy, za světla;

pokoj smrčin hloubce strašné,

pokoj louce prostopášné,

která hore rozkvetla.

na dně kotlu z černa jeho

ohník tvora toulavého

vzplanul jako oběť v tmách,

plamene a dýmu trocha,

v ohromnosti hříčka hocha,

také krása po horách.

pokoj lidem v horském lůně,

pokoj chudým u toruně,

zítra přijde bohatec.

skrýši trampa nebo skauta

zhltnou ti, kdož mají auta,

všednost roztáhne tu plec.

žluté oči ziskuchtivé

z panské chaty jazzem divé

na hladině jezerní

tmou se zazrcadlí líně –

budeš ležet s jedem v klíně,

otrokyně planých dní.