U JEZERA.

Ten obraz často na mysli mi tane:

Již ptáčat zpěvy usnuly i vády,

kraj zdřimnul si – noc ujala se vlády.

Teď náhle mezi mraky potrhané

si vyplul bledý měsíc – samotář,

jich kraje postříbřila jeho zář

a létla k zemi, z korun ztichlých stromů

v tom okamžiku zaplašila šero

jak věčné světlo pod klenutím dómu

a rozlila se tiché na jezero.

Jak v hrobě kolem. Jedna bytost živá

v té mrtvé tiši: v rozedraném šatu

v tu pozdní dobu dívka stanula tu

a vytřeštěný její zrak se dívá,

jak u samého břehu přímo pod ní

se tvoří kruhy na hladině vodní – –

Jen tolik obraz, ale snivý duch

si kreslí dále. Co ta děva hledá –

a na vodě jak povstal první kruh?

A duch, jenž nikdy pokoje si nedá

a všude vniká tajů za oponu,

vše rázem ví: Tu jeden z milionů

se odehrál akt všední tragedie.

Snad za krátko i mladou matku skryje

hloub jezera, jak právě skryla světu

plod, který vzešel z první lásky květu.

Či zítra před soud bude postavena

ta ubohá – spíš dítě nežli žena –

a její svůdce snad už v brzké době

zas jinde s dívčím srdcem zahrá sobě –