U JEZERA.

Jak bolest v srdci zkonejšena časem

spí jezero – ni vlna nepohne se,

tu sotva rákos žlutým kývne klasem

a pták se k vlnám v tichém letu snese.

Pod starým dubem, jenž kdys milující

snad blažil stínem, sedávám v dne sklonku;

rád zahledím se v doubravu se tmící,

v květ jahody a v kalich modrých zvonků.

A nad hladinou jak se stíny chvějí,

jak tiše třtiny ku vlnám se nahnou,

jak blankytem oblaky bílé spějí:

tak srdcem truchlým těžké dumy táhnou.

Ó nitro moje! tys jezero spící,

v něm červánek – sny blaha v tobě leží;

svit upomínky je ti večernicí;

leč jezero, bol tichý tebe střeží!

A jako měsíc vystupuje z mlází,

kde paprskem svým spící laně hlídá,

tak mrtvé lásky obraz v tebe vchází

a jen má píseň jemu odpovídá.