U jezera.

Šumot duchů vodních v temném noci šeru

táhne mocným kouzlem chodce ku jezeru.

Luna jasným leskem ve hladinu svítí

a v sterých se rysech na vlnách tu třpytí.

Chvění svatých hájů zdálí sem zaznívá,

plachá tamo srna ve hloubi se dívá.

Vůkol vše se v tichu posvátném tu skvěje,

duše chodce pak se teskným citem chvěje.

Jak tu srdci volno v tomto tichém ráji;

mysl s žasem těká v čarovné té báji.

Tolik božských divů vidí v zanícení

a již z duše prchá teskné citu chvění.

Na břehu si sedá jinoch v tiché noci,

cele se podává čarovné té moci,

jež tu nohu jeho poutá u jezera.–

Slyš! Co to sem věje? Jest to klamné snění?

Zdálí sem zaznívá tiché noční pění.

Bílé, tiché stíny po vlnách tu spějí,

k chodci již se blíží, smutnou píseň pějí.

Dlouhá, dlouhá řada vlnami se táhne,

oko jeho konce takměř nedosáhne.

První z duchů stane, – chodci píseň pěje;

jinoch tiše slouchá – duše se mu chvěje.

„Miloval jsem děvu, ona mnou povrhla,

a tu chladná hrůza v jezero mne svrhla.“

Zalká – a svou tváři v jasné roucho skrývá,

a již obraz jeho s šedou dálí splývá.

Druhý již i z duchů před chodcem tu stane,

z oka mu za ňadra jasná slza kane.

„Slyš, i já jsem druha vroucně milovala,

zrazena pak s dítkem tu se pochovala.“–

A již i ten úkaz v šedou dál se skrývá,

tiché lkání jeho s vlnami pak splývá.

Třetí se tu jeví stín v čarovném svitu,

zalká a pak zmizí v stinném ve úkrytu.

Celá dlouhá řada utopenců pluje

a své tiché žaly chodci tu žaluje.

Poslední z té řady úkladná jest víla,

pohledy jež vábné k jinochu zasílá.

Sladkým, jemným zpěvem zve jej v chladné hroby,

on pak neleká se černé její zloby.

Níž a níže stoupá s břehu ku jezeru,

duše jeho tone v tajemném tom šeru.

Již i dolů sešel – v hladině se zhlíží,

již se anjel smrti k jinochovi blíží.

Víla k němu spěje kořist obejmouti,

tenké sítě svoje jme se rozepnouti.

V dáli duchů pění tichou plyne nocí,

za nimi to chodce divnou táhne mocí.

Vždy níž tváře sklání jinoch ku hladině,

vždy víc touží vejít v čárovné ty síně.

Tu aj! s hlasným křikem děva k němu spěje,

bílé její roucho šumně nocí věje.

Zalká úpěnlivě – v náručí mu klesá – –

Vlna líbá oba. – Zrádná víla plesá.