„U JEŽÍŠKA“.

Ty střecho milá, přívětivá,

ty dome český, útulný,

kam krok můj rád se obracívá,

když hlavou jdou mi teskné sny!

Ty podobizny se stěn kolem

jak tvořily by svatoháj,

že srdce radostí i bolem

se sevře, žiji krásnou báj.

V těch hlavách rodily se plány,

z těch očí šlehal jeden žár,

svůj národ vzkřísit udolaný

a do cév nalít žití var.

Zde básník, umělec i státník

v šik jediný se pojili,

již psali jména ve památník:

hle, před tebou teď ožili!

Rekové myšlenky a činu,

pochodně žhoucí do temnot;

pro lásku k vlasti, svoji vinu,

hle, svatý mučeníků rod!

A slyšíš jejich vroucí hlasy

a chvílí bolestný i vzdech;

jich nad hlavami svaté jasy

jak Vlasti na apoštolech.

Zde rostlo naše probouzení,

hlas výzev do národa hřměl;

zde s cesty svého ponížení

k své svobodě se navracel.

Zde předzvěstí jsme kojili se

a o nadějích šeptali:

zda jitro přijde, rozední se

a svobodu nám hlásá-li!

Vše přišlo, v bouři oslav přešlo

a vlažnosti duch Vlastí vlá;

jak zchátrali jsme! jak vše sešlo!

v nás sotva jiskra mihotá!

To není žár těch velikánů,

již ke mně se stěn shlížejí;

tak pohřbíváme zvolna v Pánu

za jednou druhou naději.

A z řad těch, Baare, shlížíš i ty:

ó sny, jež jsme tu snovali!

a zase budí se ty city:

ne, my se ještě nevzdali!...

Tož sem krok můj se obracívá,

tu křísit pochroumané sny.

Buď zdráva, střecho přívětivá,

ty dome český, útulný!