U KARLOVA.

Rád vyjdu z víru bouřných tříd

a zbloudím v ulic sítě,

kde můžeš klidně jít a snít

a nikdo nebudí tě.

Kol zahradní jdu hradby v snách

a myslím v stínu její,

jak za ní slunných po stezkách

se blázni procházejí.

A domy v mrtvé ulici

jsou smutné nemocnice,

kde v duchu zříš, jak trpící

se svíjí, stenajíce.

Dál nalezinec stojí tich,

a chmurný dům všech větší,

kde padlé ženy na ložích

se chvějí v hrozné křeči.

A nejdále báň Karlova

se klene v směsi domů,

a barva její nachová

se mísí v zeleň stromů.

Kdo jde tu, jde tak zamyšlen

a jde tak bez úsměvu,

ten v chrám a ten do chmurných stěn

jde k chorým na návštěvu.

Vůz zadrčí a zastaví.

Hlas zvonku zazní ryzí...

již otevřeno... churavý,

hle, nesen v dům... vše mizí.

A dále zpívá pták, a strom

dál šumí ze zahrady...

Jak společnosť se v koutě tom

to divná schází tady!

Ten kout jak dno, kam padne kal,

kam bídu, hanbu, hoře,

co vlna shltla, vichr vzal,

si skládá hrozné moře.

To věčné moře života,

jež dole se tam pění,

kde lodí sta se stroskotá

při bouři každodenní.

Ty domy, jež tak černavy,

jež tají klín svůj zraku,

jsou na dně moře přístavy

těch bídných lidských vraků.

A nechť i chvíš se v závrati,

a srdce chví se v křeči,

sem musíš jít a hledati,

moderní potápěči!