U kašny.

To starý palác byl z dob rokoka;

teď sprostý činžák to, dům průchodící.

Na dvoře jeho tichém zpívající

ční mramorová kašna hluboká.

Ve výklenku se tají sousoší,

jež ptactvo s časem pustoší.

I rázem padne tobě do oka,

kde škeble věčnou rosena je vlahou,

kde nářek zní a vzdech,

faun starý, který drží nymfu nahou

v svých ramenech.

Zřím v minulosť, ký hovor, smích a ruch

se ozýval tu kdysi po schodišti,

tu frak se tmí, tam uniforma blýští

a parfumy je plný kolem vzduch,

tu kavalír, jsa dvorným rytířem,

se kloní k dámě, která vějířem

ho odhnala jak roj dotěrných much;

však úsměv tlumen oka žárnou vlahou

dí: Žiješ v mojích snech,

faun starý, který drží nymfu nahou

v svých ramenech.

Dnes ovšem jinak. Sotva podvečer

plyn křivolakých uliček tmou šlehne,

sem s džbány, putnami se děvčat sběhne

dost, hezkých služek, nižší třídy dcer,

a voda zvoní klidně v nádoby

a prchá čas a různé osoby

se vystřídají tady v mlžný šer.

Tu klep se vine anekdoty drahou,

tu vtip raketou šleh’ –

faun starý, který drží nymfu nahou

v svých ramenech.

Tam naproti, kde okny kmitá zář,

se mladý klerik ob čas s knihou zjeví,

však brzy dívčí zaplaší ho zjevy

od fontánu zpět v chladný seminář.

Však brzy k oknu se zas potácí

a roztržitě listy obrací,

až vypadne mu z ruky breviář;

byť objal nebe vědou, vírou, snahou,

vždy v hrudi plá mu žeh –

faun starý, který drží nymfu nahou

v svých ramenech.

Je tma a noc, kol kašny pusto jest

a fontan stále zpívá, stále zvoní,

sta stínů po zdech vlhavých se honí,

na vlnách pluje odlesk tichých hvězd.

Kdes kroky ještě temně dunící

se pustou, tichou ozvou ulicí

na křižovatce u ztracených cest.

A piják mučen v půlnoc trapnou žáhou

na stupeň kašny leh’,

faun starý – žel nedrží nymfu nahou

v svých ramenech.