U klavíru.

Den klonil hlavu zlatěstkvělou,

já v dumách ke klavíru seď

a ruku hrubě neumělou

po uspaných jsem tonech ved’.

I zavzdychaly ve souladu;

tak divný byl ten jejich zvuk,

jak v podzim slunce při západu

zní česká píseň z niv a luk.

A nevím, jak v té chvíli maně

byl v rodném údolí jsem zas,

a z mlýna, u pat strmé stráně,

v mé duši matčin chvěl se hlas.

„Jsi tady zas, mé dítě zlaté?

hle, daleký jsi prošel svět,

pils z číše touhy vrchovaté

a klidu žízniv přišels zpět.

Nuž pojď, mně na klín polož skráně

i kmetí čelo, plné rýh –

slyš, s výšky zvučí ,Anděl Páně’,

už prospi se z těch tužeb zlých!“

A hlava má se naklonila,

duch náhle prost byl sterých muk,

a z kláves – snad se s nebe lila –

zněl kolébavky známý zvuk.

Snad přetajemné ruce duchů

se ladně snesly na klavír,

a jak se píseň nesla k uchu,

tak slétal v srdce klid a mír.