U KLAVÍRU.

Je májové odpoledne

samý květ a ples,

vše, co lítá, křídla zvedne

k letu do nebes,

jenom ty, má něžná milá,

nepoletíš dnes.

U klavíru sedíš sama,

hledíš z okna ven,

duší bloudíš za horama

a sníš lásky sen

o muži, jenž v dálce tebe

čeká den co den.

Náhle v tichu na klávesách

ozývá se ton –

nikdo na ně ani nesah',

a přec zní jak zvon,

až ti srdce šeptá tiše:

Je zde jistě on...

Tvoje ruce jemně hladí

kláves něžnou běl,

dáváš celé svoje mládí,

aby klavír zněl

svatou písní snů a lásky,

jež on tak rád měl.

Cítíš jeho dotek vřelý,

horký jeho dech?

Klavír v něj se změnil celý –

líbej, líbat nech,

abyste se mohli spojit

v rajských akordech.

Klavír zpívá, jásá, zvoní

píseň písní teď,

hlava tvá se k němu kloní,

jako v odpověď,

když hlas něžný povídá ti:

Leť do nebe, leť...

A ty letíš, letíš šírem,

letíš k nebesům...

Když se vzbouzíš nad klavírem,

slyšíš křídel šum –

to má duše opustila

klavír tvůj i dům.