U knihy pohádek.

Zde před mým zrakem ležíš, kniho stará,

již jako útlý hoch jsem ondy čet’;

mám čísti zas? Mé srdce divně hárá,

hruď chvěje se, zrak plane, hoří ret,

už po tobě má kleslá ruka sáhá;

chce otevřít, a klesá zas a váhá.

Jeť duši mé, jak vstoupiti by měla

po dlouhém strádání v svůj dávný ráj:

hned plápolá, hned jak by kameněla,

hned jak by nový rodil se v ní máj;

vše kvete v ní, jak dechem vesny nivy,

však ne, vždyť dávno nevěřím už v divy.

A přece otvírám ty listy hnědé

a dychtiv čtu: „Byl jednou jeden král,

ten dceru měl –“ Ó dost, mně tak se vede,

jak u vlastního hrobu kdybych stál,

a zase v knihu hlava má se sklání,

leč nelze čísti pro slzy a štkání.

Byl jednou jeden král... Ó znám ty zvěsti

byl jednou jeden šťastný písničkář,

leč není juž, co místo rosy štěstí

žal neúprosný slzy hnal mu v tvář –

dál nelze čísti v oné listů skrejši,

vždyť otevřel jsem právě nejsmutnější!

Zda pohádka či pravda je to čirá?

ji druhdy rád a častokrát jsem čet’,

leč nyní mi to staré srdce svírá,

zrak mlží se a siný chví se ret

a nemůž slovem od pohádky dál,

vždy čte a čte: „Byl jednou jeden král –“