U KOLÉBKY ŘÍMSKÉHO KRÁLE

Můj synu, naději má, spíš tak libě

a špoulíš rtíky – nejkrásnější dítě

jsi ve Francii, nejmocnější dítě

jsi na světě. Jak otrok čeká Osud,

by tobě sloužil. Oč má dráha snazší

by bývala, já kdybych byl tak tebou!

Však nevadí. I mně jsou připraveny

dny bezechmurné. Konečně jsou skutkem

mé dávné touhy: v tobě smíšena je

krev moje s krví vznešenou a slavnou

císařů dávných. Konečně jsem členem

rodiny vládců, kteří dosud dali

mi sice prvé místo u tabule,

však z obavy jen nebo z přinucení.

Teď bude jinak. Jsem jim bratrem krví,

a přestanou ty nástrahy a pletky

a řetěz válek, z nichž sic každá dala

jen vavřín nový císařské mé hlavě –

však v jádru přece odvážnou hrou jsouce,

kde roků výhry možno rázem ztratit,

mě znavují, mé síly vysávají.

Můj synu, naději má, ty jsi přived

rakouské šiky, doufám, pod mé orly

a s pomocí jich potřu Britanii

a ochočím si bratra Alexandra –

pak vyslovím, já císař nad císaři,

to slovo: mír. A mír dán bude světu,

a já a ty chcem býti strážci jeho.

Ty usmíváš se? Snad se směješ, dítě,

snům svého otce? Sire, toť nebezpečno

císaře dráždit, odvykněte si to –

co Evropa by řekla, já že trpím

takovou smělost pod svým vlastním krovem?

A pěstě zatíná si, vida, vida!

Mé dítě, nevíš, svět že třást se musí,

až je tak zatneš za několik roků?

Za dvacet roků...

Sire, teď dovolte mi

– neb pouze správcem dočasným jsa vaším

odejít musím, vzdát se zájmům říší,

jimž Veličenstvo vaše vládnout ráčí –

tu všemohoucí ručku vaši zlíbat.