U kolébky.

Spíš ve své malé kolébce –– tak líně!

Tvá matka dala běloučké ti prádlo: –

toť zrovna, jak by sněhu bylo padlo

od košilky až vrchem ku spružině.

A ty jak lístek růžový jsi v klíně

té závěje! – to z kvítka, které vadlo

po zemi touhou a pak maně skradlo

s anděla ruky se do naší síně.

Spi tiše, spi! – Ten úsměv na tvé líci:

to zdá se ti snad ještě o snech z ráje!

– ne, ne! – to mní jen otec blabolící.

Kol rtíků tvých to dumlání jak hraje!

– už vzhůru, šotku? – Nuž, zde matka jesti:

pij z prsou jejích – všechno její štěstí!