U komůrky.

Po háji snové napadli čistí,

tichounko, větřík nezalká;

rosičku líbá s bujného listí

medovým retem rusalka.

Nad chýžkou malou červánek visí,

komůrka v jednom světýlku,

a já zřím uvnitř půvabné rysy,

hedbávnou kadeř na čílku.

Hlavička snivě k ňadru se tlačí,

toužebně v blanku pohlíží,

pohnou se rty a rodina ptačí

umlkla rázem před chýží...

Naslouchám tiše – jaké to zvuky?

Ó dítě, znám je, dávno znám:

ze rtíků tvých a ze tvojí ruky

vyšly jen jako drahokam.

Slavíku horský bez vazby těsné,

tebe-li anděl uslyší,

opustí ráj a k nohám ti klesne,

pokud se píseň nestiší!

Červánek snivě v okénko zírá,

se slzou jej vždy provázím:

sám nevím, proč mě nepokoj svírá

a proč tak smuten odcházím!