U kostela. (I.)

Bylo ticho na té lávce,

na kamenné u kostela,

jenom tiše jako ze sna

lindušky tam píseň zněla.

Až pak jako rozkaz boží

promluvily dole zvony,

zvony, zvony – srdce, srdce –

jedny touhy, jedny tony.

Kolikrát ty zvony zněly

kovovým tím čarným zvukem,

kolik srdcí proklál osud

neúprosným sudby lukem!

Je to hudba – poslechni ji,

a co slyšíš – srdcem třese,

tisíc hlasů dávno zmlklých

od věže se k věži nese.

Tisíc vzdechů zapomněných

lká a žalob šerem volá,

a kdo srdcem porozumí,

jediné z nich neodolá.

Ach, ty zvony paměť mají,

a přec slzy neuroní,

co kdy přešlo jejich srdcem –

o tom zvoní, zvoní, zvoní.

A co přešlo jejich srdcem,

bylo často nevesele,

proto nežli radosti – zní

v jejich písni více žele.

A když z pola umlkají,

jeden, druhý, každý šeptá:

„Láska! Láska!“ – Kdo jí nezná,

ať se zvonů na ni zeptá!