U kostela. (II.)

Táhlo mi to duší, srdcem,

jako tvoje vzpomínání,

jako křídlo nejsvětější,

jež mne v mnohém boji chrání.

Stromy byly samá píseň,

akát dýchal sladkou vůní,

když jsem dlela u kostela

rudé záře na výsluní.

Zapadalo – jeden plamen,

a já měla – jedno přání,

ať mne na vždy tvoje peruť

jak ta jasná záře chrání.