U krbu.

Takž sedněte si všichni dokola,

těch vzpomínek tak mnoho hlavu stiská

a každá jako oheň plápolá,

ne každá jako plamen v krbu výská!

Ty, matko, víš, vždyť mnohdy pláčeš v stáří,

co smutných dojmů nese život stálý,

co poklidu den jediný jen zmaří,

ty víš, jak mnohá vzpomínka nás pálí!

Nedlouho trvá žití a v té chvíli

čásť byla jen, co urvala nám štěstí,

co shasila den nad hlavami bílý

a rozsvítila noc, jež bol jen pěstí!

Jsme lidé, matko! Kdyby zoufal každý,

to na lidstvu by dopouštěl se vraždy.

Den osud vzal – a světlé jeho plamy

zas v žití přinésť musíme si sami!

Viz na krbu ten oheň! Dohořívá –

a za chvíli jen malá jiskra zbude,

jen přilož tam a jiskra, co se skrývá,

vesele zaplá zase v světlo rudé!

Nám zbylo ještě víc než jiskra žití,

jen útěchu, zas život náš se vznítí!

Jest otec mrtev, bratři, jiní, jiní –

já nesčítám těch mrtvých rád v své hlavě,

naději cítím, zůstanu vždy při ní,

a život lidský půjde mi pak hravě.

Vždyť, matko, když se všemu podrobíme,

tím nad osudem slavně zvítězíme!

Viz, na krbu ten oheň! Dohořelo.

Jdi, matko, spat a usni sladce, klidně,

i vy, mé sestry, bratře, skloňte čelo

v ten mír, co zve vás v lůno svoje vlídné!

Snad ráno, až zas život jasný vstane,

vám také v duši jeho slunce vzplane!