U krbu.

Sníh za oknem, mráz, chumelí se dnes,

leč v krbu plamen, jizba zdá se rájem –

Rus přítel samovar si půjčil kdes,

vře voda, zlatým číš se plní čajem.

Zas v duši vidí chatu, stepi, les,

vzpomínek ptáci letí dalným krajem –

ten k Moskvě spěl, ten ke Dněpru se snes,

zří trojky, saně, šuby s hranostajem –

a z duše tak by zaplakat si chtěl!

Jeť milo rodný krov si připomníti...

Však setřel slzu. Číšku dopít spěl –

sechmuřil brvy, řekl: – Sen to, sen!

Pod carskou knutou jaké možno žití?

Líp strádat, mřít – leč býti svoboden!