U krbu

„Sedněte; tak; je venku chladno, mrazí,

a vy chodíte jako polonazí.

Že máte hlad? nu, dej sem něco, stará.

Je arci lidí částka, co mne kárá,

že není dobře, dát co žebrákovi;

než ohlédnem se, má víc peněz než my

a někteří z nich že se stanou kněžmi

a mnohý že si z toho domek nový

pořídí jako sedlák nejbohatší.

To bůh sám v nebi taky vědět ráčí,

co má ten lid; a mně jich věru želí – –

Nu, vymrzly ste za dlouhý den celý,

nahřejte na plotně si ruce trochu. –

Je věru škoda takovýchto hochů,

že nemohou jak ostatní ty děti

se aspoň najíst – věru jich je škoda. –

(Jen aby odleva nám nenastala,

sic bude z toho velká, velká voda.)

Nu zdaž pak najedla se’s, chaso malá?

Že zaplať? – inu, je vám přáno,

přijďte si zejtra, ale hnedle ráno.

Mohla by obec, kdyby taky chtěla...

Nu, kolik vás je ještě, hoši, doma? –

To arci těžko, dříti se hned s pěti –

Nu s pánem bohem – nechte, nechte toho.

Mně do pláče je – nic mi do nikoho.

Sedni si, stará; venku chladno mrazí,

ubozí hoši dál jdou polonazí...“