U KRČMÁŘKY.

Zapršelo, jen se lilo,

srdce se mi zarmoutilo;

promokl jsem, šatu želím,

nevím, kde se obveselím.

Hej, v Trnavě v krčmách všude

prodávají víno rudé,

ale v jedné, zdali znáte,

nalévají víno zlaté.

K čemu tedy hloupé nářky?

V oné krčmě u krčmářky

za chvílečku, věřím pevně,

zmoknu vnitř a uschnu zevně.

Ej, což víc! Ať prší slapy;

když mě ona v náruč lapí,

za mžik víno zázrak koná:

hořím já a hoří ona!

Noc se krátí, noc se chýlí.

„Nechoď, nechoď,“ vdova kvílí,

„nechoď ještě, moje zlato,

po dešti je v cestě bláto!

Nechoď, až zas bude suše,

nechoď, nechoď, moje duše,

nechoď, dobře tobě radím,

večer vše ti vynahradím!

Nechoď, nechoď, večer chutě,

hubičkami opiju tě;

promoklého z černé tuče

přivinu tě do náruče!“...

Poslouchám, kůň skryt je v stáji

a já v krčmě jako v báji,

jako v báji, jako v ráji,

andělé mi husle hrají!

Hrají, plaší dlouhou chvíli,

až se doba v půlnoc schýlí,

třeba by – již hrají s pílí –

černí cigáni jen byli.

A já uvnitř zmoklý vínem

krčmářku si k ňadrům vinem;

její oči zrovna srší

a hubičky v tvář mi prší.

A tak činím z dobré rady;

mám-li zmoknout, zmoknu tady;

v dešti přejít devět lánů?

Ne, radš zmoknu u cigánů.

U cigánů, u krčmářky;

tisknu bočky, líbám tvářky,

piji víno v bázni boží

a vyspím se v jejím loži.