U KŘÍŽE NA SKÁLE.

Les sešeřel a v mhách zavoněl prudce.

Jak v duši tvou by někdo jemně sáh’...

Snem oklamán zříš bílé jakés ruce,

tajemných hloub’ jak mizí v temnotách...

A růží trsy na pokrajích svítí.

Červánků hra jak divná hoří v nich!

Ty ruce snad natrhat chtěly kvítí,

mroucího dne ve chvílích posledních...

Snad dávno kdys tu naposled se spjaly,

jak bouřil les a bílý vábil sráz...

A věrné oči hořce zaplakaly

pro marný sen, jenž nedosněn tu zhas’...

Krev červánků už ztekla s růží sněhu,

utichly v stráních písně harmonik.

Těch hebkých rukou v duši cítíš něhu,

klekání v les jak mroucí padá vzlyk!