U kříže.

Bylo ticho slavné, svaté,

jenom stromů zbožný dech

slyšela jsem a pak ptáků

píseň letět na křídlech.

S buků padal zlatý odlesk

od paprsků na zemi,

zádumčivý sen se nesl

zelenými větvemi.

Velký kříž tam v lese stojí,

na něm Krista bledý zjev,

z očí shaslé hvězdy kanou,

čelo barví rudá krev.

Klid mi táhne duší svatý,

dojímá ten lesní chrám,

já tu sním a modlívám se,

nekonečně vzpomínám.

Myslíc tady na svět širý,

jak jej často jiný zřím,

nežli když se v jeho vlnách

jako hříčka potácím.

Vidím dále třásní smrků,

vidím hloub a jasněji,

jsem tu teď, a zas se vrátím

do těch starých kolejí.

Jsem tu lepší, z duše mizí

vše, čím svět ji potřísnil,

jenom světlé lásky odznak

nehasnoucí jí tu zbyl.

Rostou stíny, mlčí stromy,

jen můj ještě šeptá ret:

„Modlitby mé rač, ó, Pane,

vyslyšet!“ – – –