U kříže.

V mém rodišti, kde šedý dol se končí,

kde za ohradou pole k lesu leží,

kříž velký stojí, na něm Kristus visí

a pod ním šedý stupeň přibit lehce,

že vítr, jde-li kolem, stupněm třese,

že sníh, co padá, zapadá až za něj.

Kříž velký, kámen postavili za něj

a velkým kruhem železným se končí,

jímž nehne vítr, který stupněm třese,

v němž tolik příhod, co kol písku leží,

jichž ani stařec nevypočte lehce,

ať na ramenou jeho sto let visí.

Tam každý večer modliteb sto visí

a ruka slabá chytne se vždy za něj,

kdy oko k výši pozvedne se lehce,

kde kříž se hlavou ověnčenou končí,

tam bída s bolem v zimě v létě leží

a duše mnohá, kterou osud třese.

Tam spěchal jsem, kde lesu šeř se třese,

jak pták, kdy podzim na stromech juž visí,

z těch krajů, kde mé rodné město leží,

ku kříži spěchal jsem a k lesu za něj

s tou myšlénkou, že všechno krásné končí

a vstane zas, až stanu v rově lehce!

Mně jasná mysl ulétala lehce

jak zlatý pták, co okamžik se třese,

a – výstřel! – zlatý jeho let se končí

a chmura děsná na křídlech mu visí – –

tak smuten kříž jsem obešel a za něj,

tak náhle urván místům, co tam leží!

Ty, kříži, jehož ráz mi v mysli leží,

ty, Kriste, který visíš na něm lehce,

vy chmury kol – vy ukryjte se za něj,

ať v jasu jásá město, jež se třese,

že nad ním osud mračný někdy visí,

ať krajem stane se, kde bol se končí!

Kde rodný kraj se končí, i kde leží,

ať nad ním zlaté visí štěstí lehce,

ať bol, co duší třese, prchá za něj!