U LABE

Seděl jsem pod stromy s Ernestinou

na břehu Labe v hospodě

a díval jsem se jak po vodě

do dálky zvolna parníky plynou.

A moje malá přítelkyně

hovořila. A její hlas

se vzduchem vlažným diskretně třás’,

co pod námi vlny se valily líně.

Mluvila o mládí znectěném hříchem,

o šílenství, jež přec k dobru jest

co duší silných krvavý křest,

o sympatiích a o štěstí tichém.

Konečně byl jsem nucen jí říci,

co jsem si nechával k posledu:

„Má drahá, pozítří odjedu.

Pošlu ti z Paříže pohlednici.“