U Labe v září.

Krajinu vábnou od mladosti znám,

která mne víže k sladkým vzpomínkám,

tam zpola mize v rámec sadů svěží –

na břehu Labe Starý Kolín leží...

V dáli se tratí drobné vesnice,

tmavý chlum Kaňku, výspa Týnice,

pod nimi dole v pestrobarevné směsi

střídá se niva, lučiny a lesy.

Kam kolem patříš – jedna rovina,

sem tam se bělá dvůr neb dědina,

vysoko nad ně v záříjové kráse

nesmírný blankyt jasně prostírá se.

Z rozlehlých plání jako na dlani

vidět je brázdy, meze postranní,

bohaté lány čekanky a prosa

i řepoviště, všecka zlatorosá.

Do jejich pásu místem zapadá

bílá nit cesty, plot i zahrada,

hlídačův boudy, můstek nad potokem,

studánka polní se stříbrným okem.

Za nimi záze, v středu krajiny

malebných stromů pnou se skupiny:

černavá olše, vrby světlošaté,

i lip a dubů hlavy rozsochaté.

Slunko je líbá zlatem paprsků,

vítr si hraje po jich okrsku,

v zeleném listí na každém topolu

stín je i záře od shora až dolů.

Pod hustým loubím šumných jejich střech

hluboko k vodám naklání se břeh –

klikatým tokem proniká tam řeka

jak lesklý had a mizí do daleka...

Sem, v těchto samot pohostinný kout

rád jednou za rok jdu si oddychnout,

zde zas mi klidem srdce pookřívá

a zrak můj třebas hodiny se dívá –

jak je kol krásně, jak tu domovem

lednáček těká v houští vrbovém

a lapá rybky na mohutném Labi,

přes které vánek honí léto babí...