U LESA

Se svými starostmi

úřadu, války

vystoup’ jsem nahoru

na Kosíř lesný

a tu jsem do vřesu

unaven klesl.

Přes horké čelo,

vánek mi zpíval:

„Ej, co se starám

o včera, zítra,

lehounce těkám

kvetoucím světem.“

Nade mnou hravě

motýli letli,

křídlaté květy:

„Ej, co nám do toho,

co v městě tam dole

chmuří vám čela.

Co dnes a co zítra?

My stále s květu

těkáme na květ

ssajíce medy.

Jeden jsem v plášti

smutečním, tmavém,

ve zlatém druhý,

v blankytném třetí –

ale to jest jen

hra, maskeráda

jasného žití.“

A s nimi v souzvuk

bzučel si čmelák,

jenžto se přede mnou

v divizně houpal.

A za mnou stály

bory a jedle

pějíce píseň:

„Jaképak starosti?

Bůh řídí světy.

Proto my stojíme

vážně a tiše,

šeptáme vánkem

pradávné zkazky,

bouříme vichrem

všemoci hymny,

shlížíme v klidu

na muchomůrky

i na hřiby bílé,

které se tísní

pod naší střechou.

Nám vše jest jedno,

žíti či nežíti –

daleko je však

vrásčitá starost,

o zítřek péče...“

A jako štěrky

nánosy věků

padaly stesky

i s mojí duše.

Ó písni lesa,

moudrosti žití!