U LESA V BŘEZNU.

Ještě lze vidět až do srdce háje

větvemi stromů bezlistých,

ještě tam dřímá v rokli sníh,

který snad sejde až idyllou máje,

ale zde na svahu k polední straně

žloutne již ve skalách mochna tak raně,

a v dolu potok, sepjatý ledem,

prolomil náhle okovy:

divoce bouří a na břehu hnědém

šplouná až po kraj vrboví...

Včera to nebylo – rci ale dnes –

je-li to před tebou ten samý les?

Ještě lze vidět až do jeho hloubi

ryšavým listem zapadlé,

ještě tam v mýtin zrcadle

podzimní šaty má habří a doubí,

ale kol na hlavách jilmů a buků

raší už záplava červených puků,

a dole z mechu prvně se bělá

panenský kalich sněženky –

jakoby příroda předhonit chtěla

nejkrasší jara myšlenky!

Včera to nebylo – rci ale dnes –

je-li to před tebou ten samý les?

Ještě lze vidět až do jeho klína

v rozsochy křovin, prázdné hnizd –

ale juž kos tam zkouší hvizd,

zda-li ho od lonska nezapomíná,

a šerá pěnice ve slunné stráni

najednou dala se do cvrlikání,

neboť jí s nebes nadšení jasné

poprvé kmitlo do zraku,

a ona touží zas po lásce šťastné

v závrati sladkých rozpaků...

Včera to nebylo – rci ale dnes –

je-li to před tebou ten samý les?

Ještě lze vidět až do srdce háje

v zarostlé mlázím paseky,

ale juž vniká bezděky

i do jich okénka tušení máje,

vše tam chce na světlo z chladu a šera,

vše jinou barvu má, než ještě včera,

a v holých prutů spletitou tíseň

znova se vrací květ i vzrůst,

nebo v nich poprvé zazněla píseň –

radostná píseň z lidských úst!

Včera to nebylo – rci ale dnes –

je-li to před tebou ten samý les?

Ještě lze vidět až do jeho hloubi

na cesty, zvlhlé noční mhou –

ale juž po nich dívky jdou

natrhat kočiček v jívovém loubí,

a jejich zpěvánka, prostá a milá,

z průseku najednou zahlaholila,

stříbrným zvonkem po celém lese

do skal a strání vzlétajíc –

jako ten skřivánek, an se z niv nese

výše a výše slunku vstříc!

Včera to nebylo – rci ale dnes –

je-li to před tebou ten samý les?

Slyšíš tu zpěvánku, dětskou a svěží,

a je tak blaze v prsou tvých,

jakoby roztál onen sníh,

který ti na nich už od zimy leží;

kraj tone před tebou jakoby v mlze,

a ze tvých očí ven řinou se slze,

nebo ti praví píseň ta stará,

co včera nebylo, že bude dnes:

že zase okřeješ polibkem jara,

jako ten smutný, bezlistý les!...