U LESA.

Stráň teskná – do půl žlutá, sirá země,

půl tráva chudičká ji kryje spoře –

jak úsměv strojený, kdy v srdce hoře –

střed cesta pustá – hledá vrchu témě.

A zapadá kdes v lesa snech a tichu...

Strom ke stromu tam smaragdem se kloní –

pruh nebe v dumách jeho taje cloní...

A v dáli mraky šeré v trpkém smíchu.

„Kam spějí křídla vaše zachmuřená?

Snad zrodí blesk, by rozžal temno lesa –

či duhou míru slzí proud váš zplesá? – –

Kam cesta bloudí v stráni opuštěná?“

A mlčí stráň i les i chmurné mraky –

hled v nekonečno kams se dívá – dívá – –

na cestu žití – – Po ní duše snivá

se ubírá – a touží nad oblaky.