U lesní studánky.

Milujícího oka pohled laskavý,

výmluvný svými jiskrami a přece bolně němý,

z tvé hloubky zasvitne a vždy mne zastaví

hra jeho ve slunci, hra barevnými nadějemi.

Jdu k tobě v neklidu... Hle: síla života,

jež na křižovatkách mne opustila,

se na tvých vlnkách kolébá a mihotá.

Klekám, bych vypil ji, jak lesní zvěř ji pila.

Na měkkém mechu nohy, ruce v ostrém rákosí,

svá ústa, žízní vyprahlá, na tvoji krásu vložím.

Rty moje rozpukané tebe o sladkosti neprosí:

šel pro sílu jsem k tobě bořím, bodláčím a hložím.

Dej sílu mi, již studny nedají

v nádvořích učelišť a kasáren a hradů.

Jdu z měst, kde v zmatku zápasů se bratři marně hledají.

Tržiště jejich dát nic nemohla mé žízni, mému hladu.

Všechno jsem ztratil tam a nenašel jsem nic.

V nenávistech a láskách všech ni jediného zvýšeného tónu.

To v tobě sluncí, hvězd se nítilo a haslo na tisíc.

Dej sílu k životu mi a též sílu k skonu.

Jdu k tobě pro mraky a blesky, krásu oblačnou,

v tvém klínu odpočívající tiše, dřímající.

Nuž, dej se mi, oh, dej, pro srdce bolavé a pro lačnou

mou duši, krásko, milovaná hvězdami a hvězdy milující!