U LESNÍ TŮNĚ

Hoch snivý, rád jsem k lesní chodil tůni.

Tu sedal jsem a chladnou dýchal vůni

a snil a dumal, naslouchal, jak skrytý

kdes hvízdá drozd, a stíhal slunné třpyty

na tmavé hládi. Ale – jednou – jednou –

dnes ještě chvím se vzpomínkou tou bědnou –

jsem spáchal tady vraždu. Les pln světla

byl slunného a na tůni tu kvetla

běl leknínů – jak elfů člun když plave.

Nad tmavou vodou – body zelenavé –

dvě honila se šídla, v slunci plála

jak drahokamy, kroužila i stála

v svém letu nejprudčím. Tu ve svévoli,

podivné, kruté, máchl jsem svou holí

a jedno srazil. A teď zbled jsem bolem.

Les – zdálo se mi – ztměl se celý kolem,

tůň vzdychla, květy oči zavíraly

a třtiny chvěly se, ač van ni malý

netáhl lesem. Oko moje shlídlo,

jak smutně těká samo druhé šídlo,

a sklopilo se. Konec jeho blahu,

leč také mému! Ze všad jak by Vrahu!

teď znělo ke mně. A já prchal děsem.

Lét’ večerním jsem ponurým již lesem

a stále vpřed štván myšlenkou byl klamnou,

že celý les to ví a kdos jde za mnou,

než pohlédnout jsem bál se. Až pak přece

jsem obrátil se jasné na pasece

a ztrnul hrůzou: Šídlo za mnou letí! –

a v novém letu prchal hustou změtí.

To jiné bylo, a přec tehdy věřil

jsem v duši dětské, co les kol se šeřil,

že po ztrátě své družky, opuštěné

mne šídlo stíhá, za mnou v dál se žene,

a domů došel zděšen jsem a siný.

Pak dlouho cítil v duši hlod jsem viny.

Ó, šídlo krásné, jak mi líto tebe!

Již nebudeš, ty skvoucí živý hřebe,

nad tůní svítit za letního parna!

Ó, žel! A přec – ne, nebyla tak marna

tvá smrt! Ba myslím, že jsem od té chvíle

hnut soucitem byl větším, v lásce chýle

se k všemu tvorstvu, hlouběj cítil se vším,

co dřív jsem míjel, čeho dřív si nevším’,

co Příroda v svém stejně živí lůně.

A za to dík ti, šídlo lesní tůně!