U LETOHRÁDKU BÍLKOVA

Hlava se zvrací, kam to srdce táhne:

Matičko rodná, naše svatá zem,

krok zakolísá, bolest k srdci sáhne,

otázka bodá: „Vrátíme se sem?

Všecko jsem dal ti, že’s má byla Matka,

co byl jsem v životě a co jsem měl;

má práce pro tebe mi byla sladká,

vyhnanství je mi trpký za úděl.

Má touha byla, jako vyvolený

tvůj národ mezi všemi k výším vznést

a jména tvého mezi všemi jmény

do končin země šířit slávu, čest.

Z tebe, aj, světlo mělo vzejít světu,

jak vzešlo lidstvu kdysi z Betlema;

můj duch však zastižen je v hrdém letu

jak orel hor a v srdci osten má.

Dnes bludný poutník, vyhnanec jsem vlasti

a krok můj vázne překročit tu mez:

již zítra na cizí zem hlavu klásti,

tvým dítětem být ještě teď jen, dnes!

A tebe opustit tak ušlapanou,

na šíji provaz a s ruk okovy;

ó Matko, slzy do cesty mi kanou,

jíž půjdeš s dětmi, průvod křížový.

Však ducha blesk mi do mrákot těch padá,

tvůj los, tvých dětí příští patřím jas:

tvých věcí vrátí se ti jednou vláda,

svobodna vstaneš, vládkyní svou zas.

Zřím větší slávu tvou, než byla prve,

korunou věčnou Praha kyne ti,

však k metě své dřív půjdeš brody krve,

svých dětí statisíci obětí.

Buď s Bohem, s Bohem, otčino má drahá,

ráj zdáš se mi v té chvíli na pohled,

vod hukot slyš, šum borů, kam zrak sahá,

ó luzná, zřít že tě mám naposled.

Mne zpodpírejte teď, ó děti, ženo,

neb cítím se dnes náhle stár a kmet,

a hlínu vemte pro mne, hrobu věno,

by její dech sen o vlasti mi před’.“ –

Náš otče! přípověď tvá, hle, jak zkvétá,

viz Prahu, královnu, slyš slávy ruch;

za tebou duch náš k hrobu v dálce slétá,

však doma s námi žije dnes tvůj duch!