U LIŠČÍ ŘEKY

Vzduch lahodný a čistý je,

obloha jasná je a měkká.

Trav vůně vane z prérie

a tiše plyne Liščí řeka.

V plamenech slunce zapadá,

obloha v krvi stopena je.

Poklidná, smírná nálada

na strunách srdce něžně hraje.

Červánků oheň zarudlý

jak oheň svítí na hladině

a čarovně se zrcadlí

ve zracích mojí přítelkyně.

Poslouchám na půl ucha jen

řeč její hravě povídavou.

A z dávných časů zvláštní sen

v té chvíli táhne mojí hlavou.

Sen, kterak před sto lety tu

rudochů kmeny ještě žily,

a v doutnajícím přísvitu

hasnoucích ohňů tábořily.

Cval koní zníval po lesích

jak při pochodních v záři blesků,

neb to byl čas, kdy každý z nich

jít musil na válečnou stezku.

Stih’ syny pouště osud zlý,

záhuba jejich byla blízká.

Přesile bílé podlehli.

Vyhrálo křesťanství a whiska.

Tak sny si předu z večera,

co ticho kráčí po krajině.

Červánků žhoucích nádhera

rozlita hoří po hladině.

Rudě se čeří vody chlad

při západního větru vanu.

To rdí se na ní ještě snad

krev povražděných Indiánů.