U LOMU V LESE.

Daleko zůstala pole,

daleko cesta i ves,

je vidět lomy jen dole

a kolem dokola les!

Kladiva bouchají v lomu,

rachotí kámen ze slují –

a zde tak ticho je v lese,

slyšíš, jak jíva se třese,

jak časem v korunách stromů

hrdličky dumně cukrují...

Borovic vůně tu dýchá

v úpalu horkého dne,

pramen tu zvoní tak zticha,

ostřicí jedva že hne...

Nad mořem listí a chvoje

kouří se mlha lehýnká,

vlnami prohřátých strání

vlaje taj letního zrání –

chvilkou jen z hluboké sloje

skalníka tyč sem zacinká...

Najednou v dýmu a blesku

vybuchnul výstřelem lom –

a zem se zachvěla v třesku,

jako když udeří hrom!

Balvany řítí se skalou,

po stráních bouří ozvěna,

a jak se vrací a ztrácí –

zděšeně vzlétají ptáci,

třas jal i veverku malou,

že běhá po pni zmatena...

Ticho zas nad zem se kloní,

ustrnul dokola klid.

V daleku poledne zvoní...

Vzduch jako žárem je slit.

Skalníci odešli domů,

samota mlčí ve sluji. –

Slyšíš jen pramen, jak stále

crká tam hluboko v skále,

a jak zde v korunách stromů

hrdličky snivě cukrují...